Západ nebo Rusko. Interpretace slov a událostí je značně podmíněna předchozími zkušenostmi každého člověka. Ve skutečnosti nikdo nereaguje na stejné věci a nehledá stejné informace jako ostatní. Nakonec už oba tábory nemají stejné vnímání reality. Tento sled nedorozumění a mylných představ vede k nedorozumění, které může nechtěně vést k velkému konfliktu.

Ruský tisk nerozlišuje mezi banderovci a nacisty. Jde o probuzení paměti na „Velkou vlasteneckou válku.“ Když Německo v červnu 1941 zaútočilo na Rusko, to nebylo vůbec připraveno. Šok byl katastrofální. Stalinovi se podařilo sjednotit národ pouze spojenectvím s pravoslavnou církví, proti které předtím bojoval, a osvobozením svých politických odpůrců, kteří byli odsouzeni do gulagu. Připomenout si dnes toto období znamená zavázat se, že uznáme místo každého člověka, dokud brání Národ.

Západní tisk také přirovnal banderovce k nacistům, ale to proto, aby se jeho význam snáze uváděl na pravou míru. V paměti obyvatel západní Evropy ohrožoval nacismus pouze menšiny. Nejdříve byli od smečky odděleni duševně nemocní, nevyléčitelně nemocní a staří, pak Židé a cikáni, kteří zmizeli. Slované si naopak dobře pamatují postupující armády, které srovnávaly se zemí jednu po druhé všechny vesnice, které obsadily. Nikdo nemohl přežít. Nejenže nacismus západním Evropanům nahání méně hrůzy, ale Anglosasové tiše potlačují symboly, které by mohly tuto vzpomínku oživit. Například britští poradci pro komunikaci koncem května změnili znak Azovského pluku. Vlčí hák (Wolfsangel) spojovaný s divizí SS Das Reich nahradili třemi trojzubými meči evokujícími Ukrajinskou národní republiku (1917–20). Přitom odstranili nacistický znak a nahradili jej protibolševickým znakem. Ve většině západoevropských zemích je však Sovětský svaz ztotožňován s Ruskem, přičemž se ignoruje skutečnost, že většina sovětských vůdců nebyla ruská.

Britští komunikační poradci ujišťují, že ukrajinští banderovci/náckové jsou srovnatelní se současnými západními nacisty: okrajové skupiny zběsilých lidí. Jejich existenci nepopírají, ale naznačují, že nejsou důležití. Nechávají tak zmizet jak stopy po jejich parlamentní a vládní činnosti od získání nezávislosti v roce 1991, tak i podobizny pomníků, které jim od té doby vyrostly po celé zemi.

Od roku 1991 do roku 2014 světové noviny ignorovaly pomalou reformaci banderovců na Ukrajině. V únoru 2014, během svržení zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče, však všechny novináře pokrývající „revoluci důstojnosti“ zarazila ústřední role krajně pravicových milicí v protestech. Světová média o těchto podivných „nacionalistech“ s hákovými kříži informovala. Západní tisk však náhle přestal vyšetřovat o měsíc později, když Krym, který odmítl připustit převzetí moci těmito extremisty, vyhlásil nezávislost. Pokračovat ve zprávách o odklonu Ukrajiny by znamenalo dávat důvod Ruské federaci, která přijala její připojení. Od té doby a po celých 8 let žádná západní média nevyšetřovala například obvinění z únosů a mučení ve velkém měřítku, která se šířila po celé zemi. Protože v tomto období banderovce záměrně ignorovala, nejsou dnes již schopna posoudit jejich politickou a vojenskou roli.

Tato slepota pokračuje i ve vývoji ukrajinské moci během války. Západní tisk ignoruje vše, co se týká nastolené diktatury: zabavení všech médií státem, zatýkání opozičních představitelů, zabavování majetku lidem, kteří zmiňují historické zločiny banderovců a nacistů atd. Naopak ruskému tisku z tohoto náhlého vývoje nic neuniká a truchlí nad tím, že léta zavíral oči.

Z naší strany jsme napsali – se zpožděním – historii banderovců; téma, jemuž nebyla věnována žádná kniha, což je známka toho, že Ukrajina z tohoto úhlu nikoho nefascinovala. Naše práce, přeložená do tuctu jazyků, se konečně dotkla mnoha západních vojenských činitelů a diplomatů. Ti nyní vyvíjejí tlak na své vlády, aby přestaly podporovat tyto nepřátele lidstva.

Důvěryhodnost vůdce lze posoudit dvěma způsoby: buď podle jeho dobrých úmyslů, nebo podle jeho výsledků. Západoevropané, kteří se ocitli pod ochranou Spojených států, jsou přesvědčeni, že již netvoří dějiny, ale spíše je podstupují. Proto již nepotřebují politické vůdce jako v minulém století. Ve skutečnosti volí pouze manažery, kteří se prezentují jako ti, kteří mají dobré úmysly. Naopak Rusové po zhroucení své země v Jelcinových letech chtěli obnovit svou nezávislost a konečně se rozloučit s americkým liberalismem, kterému po dlouhých deset let věřili. Za tímto účelem si zvolili Vladimira Putina, jehož účinnost si ověřují. Jejich země se otevřela cizincům a zároveň se stala soběstačnou v mnoha oblastech, včetně potravin. Sankce NATO si nevykládají jako trest, ale vzhledem k tomu, že Severoatlantická aliance představuje pouze 12 % světové populace, jako uzavření se Západu před zbytkem světa.

Bez ohledu na politické režimy se občanští vůdci, kteří usilují o co nejširší sjednocení svého lidu, zdržují lží, aby si udrželi důvěru svých spoluobčanů, zatímco ti, kteří slouží menšině k vykořisťování většiny, jsou nuceni lhát, aby nebyli svrženi. Na druhé straně vojenští vůdci, pokud mají v době míru sklon považovat své sny za realitu, a tedy lhát, jsou v době války povinni držet se co nejblíže skutečnosti, aby zvítězili.

Lidé na Západě jsou poznamenáni velmi silným traumatem, které prožili během útoků z 11. září 2001 a vystoupení amerického ministra zahraničí generála Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN 5. února 2003. Během útoků v New Yorku kroutili hlavou, když viděli lidi vyskakovat z oken a poté se hroutit věže, než si uvědomili, že vysvětlení, která se jim dostávala, neobstojí. Mezi nimi a vedoucími představiteli, kteří předstírali, že těmto nesmyslům věří, vznikla nedůvěra []. Pak uvěřili tomu, co jim řekl generál, protože voják nemůže lhát o velmi vážné bezpečnostní hrozbě. Nakonec propadli depresi, když si uvědomili, že celá tato inscenace byla jen záminkou ke svržení vlády, která se stavěla na odpor USA, a ke zmocnění se ropného a finančního bohatství její země. Projev generála Powella [] napsali civilní politici, Straussové z Úřadu strategického vlivu (OSI), jak později ostudně přiznal. Tato chybná důvěra stála život více než milion lidí []. Od roku 2003 přestávají obyvatelé Západu věřit slovům svých vůdců; tento jev je poněkud méně výrazný ve Francii, která jako jediná země veřejně generálu Powellovi odporovala.

Naopak Rusové rozlišují mezi těmi svými vůdci, kteří mluví stejným jazykem jako ostatní, a těmi, kteří hájí kolektivní zájmy. V roce 2000 zpočátku věřili západnímu diskurzu a doufali, že i oni zažijí svobodu a prosperitu. Zažili však strašlivý kolaps, když sledovali, jak se několik zločinců zmocňuje jejich kolektivního bohatství. Pak se obrátili k bezpečným hodnotám: spoluobčanům, kteří se starají o obecný zájem a jsou vyškoleni KGB. Dnes žijí v naději, že budou vysvobozeni z toho, co z tohoto období bludů zbylo: oligarchové dosazení v zahraničí a jistá globalistická buržoazie v Moskvě a Petrohradě. V těch prvních vidí zloděje a jsou rádi, že se jejich majetku, který už země ztratila, zmocňují lidé ze Západu. Pokud jde o ty druhé, vědí, že neexistují jen v jejich zemi, ale všude v globalizovaném světě. Vidí, že někteří z nich bez lítosti odcházejí. Pro Rusy se prezidentu Putinovi a jeho týmu podařilo vyřešit problém s potravinami a vrátit je do práce. Obnovili jejich armádu a chrání je před obnovením nacismu. Samozřejmě není všechno růžové, ale od té doby, co jsou u moci, je to mnohem lepší.

Pro Západoevropany, kteří se narodili a vyrostli v regionu pod protektorátem USA, se unipolární uspořádání světa zdálo být samozřejmostí. Protože za posledních šedesát let nezažili válku ve vlastní zemi (Francouzi již dávno zapomněli na útoky v Paříži během alžírské války), nechápou, proč zbytek světa už Pax Americana nechce.

Rusové naopak zažili brutální dvacetiletý pokles průměrné délky života, když si zvolili Borise Jelcina a jeho americké poradce. Kromě toho zažili dvě války ve své provincii Čečensko s doprovodnými útoky islamistů od Beslanu až po Moskvu. Ukrajinští banderovci přišli na pomoc džihádistům z Islámského státu Ičkerija.

Západoevropanům je jedno, že se NATO pokusilo zlikvidovat Charlese De Gaulla ve Francii, nechalo zavraždit Alda Mora v Itálii nebo zorganizovalo státní převrat plukovníků v Řecku []. Tyto události jsou známy pouze odborníkům a neučí se o nich ve školních učebnicích. NATO je největší vojenskou aliancí v dějinách a její velikost teoreticky zaručuje vítězství.

NATO však v 90. letech 20. století odmítlo členství Ruska. Nedefinovalo se jako síla stabilizující kontinent, ale jako protiruská organizace, čímž riskovalo vyprovokování války v Evropě. Západ přepisuje historii tvrzením, že nikdy nepřijal rozhodnutí nerozšiřovat alianci na východ. V době sjednocení Německa však francouzský prezident François Mitterrand a německý kancléř Helmut Köhl nechali do Smlouvy o konečném uspořádání týkající se Německa (13. října 1990) zapsat, že čtyři vítězné mocnosti nacismu zavedou opatření k budování důvěry v oblasti zbrojení a odzbrojení, aby byl na kontinentu zaručen mír v souladu se zásadami Helsinského závěrečného aktu (1. srpna 1975). Tyto zásady byly znovu potvrzeny v prohlášeních z Istanbulu (Charta evropské bezpečnosti, 19. listopadu 1990) a Astany (2. prosince 2010). Stanovují: právo každého státu uzavírat vojenské aliance podle vlastního výběru a v návaznosti na to povinnost každého státu nepřijímat bezpečnostní opatření, která ohrožují jeho sousedy.

Proto Rusko nikdy nezpochybňovalo přistoupení států střední a východní Evropy k Severoatlantické smlouvě, ale vždy odsuzovalo umístění amerických vojsk na jejich území. Jinými slovy, nezpochybňuje existenci NATO, ale jeho fungování v rámci integrovaného velení. Buďme přesní: dnes nemá námitky proti tomu, aby Ukrajina, Finsko nebo Švédsko vytvořily spojenectví se Spojenými státy a byly chráněny článkem 5 Severoatlantické smlouvy, ale odmítá, že by to znamenalo instalaci amerických vojsk a zbraní na jejich území.

Nejde o to, aby se zabránilo odpalování raket z jeho pozemní hranice, protože ponorky by se stále mohly přiblížit k jeho námořní hranici. Obavy Moskvy spočívají v něčem jiném. Na rozdíl od většiny států má Ruská federace v poměru ke své velikosti málo obyvatel. Proto nemůže bránit své hranice. Od Napoleonovy invaze v roce 1812 se naučila bránit tak, že se spoléhá na svou rozlehlost: odřízne útočníkovi zásobovací trasy a nechá ho v zimě umrznout. To je „strategie spálené země“, která vedla k opuštění Moskvy a přesunu veškerého jejího obyvatelstva na východ. Tato strategie však předpokládá, že útočník nemůže těžit z týlových základen v blízké zemi.

Tato strategie je také zdrojem nedorozumění. Rusko neusiluje o zónu vlivu v Evropě, jak to dělal Sovětský svaz Leonida Brežněva. Nemá ani imperialistické cíle jako carské Rusko. Usiluje pouze o to, aby se k němu nepřiblížila žádná velká armáda. Postoj, který nejlépe informovaní kremlologové neprávem označují za „paranoidní“, zatímco je dobře promyšlený.

Zatímco v hollywoodských válečných filmech se objevují hrdinské iniciativy několika mužů, kteří zvrátí průběh bitvy, v ruských válečných filmech se hrdinové obětují, aby zdrželi postup nepřítele a umožnili ústup obyvatelstva. Rusové se nestydí utéct, pokud se tím vyhnou krveprolití.

Tento rozdíl vedl slovanské vojenství k představě „operačního umění„, které je na půli cesty mezi strategií a taktikou. Nejedná se o přemýšlení o rozmístění armád ani o vedení bitvy, ale o to, co by se dalo udělat, aby se nepřátelská armáda zdržela a bitvě se zabránilo. Západní armády se také pokoušely představit si „operativní umění“, ale nepodařilo se jim to, protože ho nepotřebují.

Z vojenského hlediska lze válku na Ukrajině shrnout takto: cílem, který veřejně vyhlásil prezident Vladimir Putin, bylo „odzbrojit a denacifikovat“ Ukrajinu. Jeho realizace ze strany jeho štábu spočívala nejprve ve zmatení protivníků a poté v dosažení cíle, jakmile byla ukrajinská armáda dezorganizována.

Ruský generální štáb útočil ze všech možných hranic: z Krymu, z Rostova, z Belgorodu, z Kurska a z Běloruska. Ukrajinské armády tak nevěděly, kde se mají soustředit. V tomto zdánlivém zmatku ruská vojska zničila ukrajinskou protivzdušnou obranu a provedla nálet na Záporožskou jadernou elektrárnu, z níž získala nelegální zásoby uranu a plutonia, a několik vojenských laboratoří, kde zničila kontejnery s viry a dalšími biologickými zbraněmi []. Zničili železnici, když Západu nabídli poslat zbraně na frontu. Poté bojovali proti banderovskému Azovskému pluku v jeho pevnosti Mariupol. A nakonec čistí části Doněcké a Luganské oblasti, které obsadili Ukrajinci.

Mezitím se Západ domníval, že Rusové chtějí obsadit Kyjev a zatknout prezidenta Volodymyra Zelenského, který nikdy nepatřil mezi jejich cíle, a pak že se chystají obsadit celou zemi, což rozhodně nechtějí. Takže došlo k nedorozumění ohledně Blitzkiegu. Spojené státy se domnívaly, že musí zabránit rychlému pádu režimu, zatímco měly bránit zálohy v Záporoží. Pak si myslely, že musí chránit Oděsu a Lvov, zatímco Mariupol padl. „Operativní umění“ Rusů se projevilo dosažením ohlášených cílů v rekordním čase, zatímco Západ si gratuloval, že zabránil dobytí vymyšlených cílů.

Zápaďané jsou obecně tak pupkatí, že nebyli schopni myslet jako jejich protivníci. Pentagon byl o to snadněji oklamán, že většina důstojníků nevěděla o práci straussiánů: o strukturování banderovců, o jejich spojení s krajně pravicovými složkami mnoha západních armád (tajný řád Centuria []) a o jejich tajných zbrojních programech [].

Thierry Meyssan je francouzský Politický poradce, prezident–zakladatel Réseau Voltaire ( Voltaire Network ). Nejnovější práce v angličtině – Before Our Very Eyes, Fake Wars and Big Lies: From 9/11 to Donald Trump , Progressive Press, 2019.